Jak jsem (ne)zvládl náboženství

Onehdá jsem zastupoval na náboženství u třeťáků. Docela to šlo. Až do chvíle, kdy jsem jim rozdal pracovní list s úkolem, aby si tam vybarvili obrázek. Nenapadlo mě, že už jsou na to "velcí" a někteří se začnou nudit. Tuhle situaci vyřešil jeden klučík po svém a jal se poskakovat na místě a dělat různé jiné skopičiny. Když jsem se ho snažil umravnit, tak pro změnu zalezl pod stůl. To byl signál pro další nudící se žáčky, aby tam vklouzli za ním. Jelikož jsem je nedokázal dostat z pod stolu, chtěla to za mě udělat doposud hodná děcka a skončila pod stolem rovněž. A ty dvě skupiny se nakonec začaly přetahovat a honit po učebně. Po čase se vytvořily dokonce skupiny tři: "zlobiví", kteří lítali nakonec po celé faře, "hodní", kteří je chytali, a ti, kteří se zvedli naposled a skotačili jen tak, aby se neřeklo;) A tak nakonec hodina předčasně skončila, resp. až do konce už to byla jen takováhle mela, protože i vyučující vida marnost svých pořádkových snah, začal se tomu smát;)

 Na začátku roku si někteří rodiče přáli, abych jejich děti učil náboženství. Myslím, že po téhle zkušenosti děkují Pánu Bohu, že jejich přání vyslyšel "po svém";).